Zpět

Popis:

01.04. 2008-30. 04. 2008

salon

Místo, krajina, obraz

Malířská a grafická tvorba Karla Valtera (1909–2006) se odvíjela ze dvou odlišných situací. Ve 30. letech se propojuje s aktivitou jihočeské skupiny Linie, která představovala významné avantgardní uskupení malířů, básníků a fotografů (J. Bartuška, O. Nouza, E. Pitter, A. Novák, K. Fleischmann, K. Valter ad.; výstava skupiny Linie proběhla roku 2004 v Obecním domě v Praze). V té době se autor dotýkal problematiky geometrické abstrakce: pracoval, převážně v kresbách, s jednoduchými tvary a liniemi a podobně je používal i ve fotografii v konstruktivisticky komponovaných dvojobrazech, zaměřených opět k jednoduchým formám, ale také k organickým detailům.

Z jeho autorských knih, jako bylo Moře, a z fotografické tvorby nebo z kreseb, jako byla Krajina s rybníky, se pak odvíjela druhá linie jeho uměleckého zaujetí, které se po 2. světové válce soustředilo ke krajinomalbě. Valterova pozornost směřovala a zcela přilnula ke krajině jeho domova, jistě posílena i otřesným zážitkem věznění v Terezíně a Buchenwaldu. Nejde tu však o pouhou předmětnou realitu, o topografii, ale o hledání a nalézání míst, která se stávají prostorem průniku k povaze nebo pratvaru krajiny, tato místa však zůstávají stále podstatně domovem. „Patří k podstatě našeho světa, že je jeho centrálním jádrem část, s níž jsme převážně obeznámeni, v níž se cítíme bezpečni, kde není takřka nic třeba objevovat, kde každé očekávání již bylo anebo může být typickým způsobem vyplněno, a tuto část nazýváme domovem. Domov není pouze náš individuální…,“ napsal J. Patočka ve své knize Přirozený svět jako filosofický problém (1970).
Ve Valterově poválečné tvorbě se toto zaujetí stále více stupňovalo do strukturálních problémů obrazu, v nichž je zvažována a promýšlena jeho tvarová a barevná problematika.

Obrazy tvoří zvláštní charakteristiky míst, detaily se stávají jejich symbolickými, často monumentalizovanými znaky. Obrazová struktura zachycuje jejich proměnlivost, proces jejich neustálého vznikání, ustavování a zanikání, spontánnost přírodního procesu nachází výraz v expresivní gestičnosti Valterova malby. V řadě jeho skicáků nebo zápisníků (je jich od 50. let několik desítek) nacházíme odkazy k dalším symbolickým vrstvám obrazu, které se rodí z akustiky vjemu. Poznámky o tichu, zpěvu a zvucích v souvislosti s atmosférou, ale i barvou a tvary poukazují k další oblasti Valterovy tvorby, kterou byla odpočátku hudba, nejen prováděná, ale i komponovaná. Názvy některých skladeb nás tak zase zpětně přivádějí k umělcovým obrazovým tématům: Krajina s rybníky (1935) nebo Píšťala pro noc (1936).
Transformace místa do znaku, jednoduchého tvaru nebo téměř samonosné obrazové struktury byla příznačná i pro situaci krajinomalby v českém moderním umění na zlomu 50. a 60. let, což dokládají například Sýkorovy Zahrady z té doby nebo obrazy Jiřího Johna a Oldřicha Smutného. Transformační proces uvolňoval možnosti malby, směřující u mnoha umělců nejen k abstrakci, ale i k radikálnímu přehodnocení tématu krajiny a přírody v českém moderním umění, pro něž zůstávají stále skoro osudovým tématem.

Autor koncepce a kurátor výstavy Jan Rous.